Volit pravici - nebo levici? Nebo volit stranu křesťanskou, i když nemusí být ve všem úplně podle našich představ … My křesťané naštěstí nemusíme hledat nic složitého. Stačí vzít skutečně vážně Boží Slovo a být otevřený Duchu Svatému při četbě Písma. Jan Křtitel uvedenými slovy nehovoří jen k tehdejší elitě židovského národa, ale oslovuje každého z nás a právě v této době.

Zklamáním jsou v tomto směru naše „pravicové strany,“ které opustily běžnou lidskou solidaritu a hlásají nepokryté individuální sobectví. Pokud hrdinsky hovoří o nutnosti utahování opasků – nemají tím ani tak na mysli opasky své, ale myslí tím například maminky s dětmi, kterým snížily peněžitou pomoc v mateřství (na kterou si maminky platí sociální pojistné) o celých 20 %. Státní rozpočet tak „ušetří“ necelé 2 miliardy Kč, ale bohužel na investicích do budoucna – na dětech – tedy na tom nejhorším místě, jaké lze vůbec vymyslet. Těmto stranám zároveň nevadí utrácení desítek miliard za předražené dálnice, elektronické viněty do aut či předražené ekologické zakázky.

Křesťanské učení i křesťanská praxe měly od samého počátku vždy výrazný sociální rozměr. Sociální ale neznamená socialistický. Na křesťanství totiž nikdy nebylo a není nic levicového, ačkoli si to mnoho lidí plete nebo to dokonce zneužívá jako nálepku. V úvodním citátu svatý Jan Křtitel zcela jistě neříká: „Kdo nemá žádné oblečení, vezmi tomu, kdo má dvoje…“ Písmo svaté nikdy nevyvolává nenávist žádné skupiny proti té druhé a jednozačně vyzývá ke skromnosti, k pracovitosti a k vzájemné úctě a pokoji.

„Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni…“ 1 Tesalonickým 4,11-12

Solidarita založená na vzájemné lásce a pochopení musí být vždy oboustranná – solidarita dávajícího s tím, kdo přijímá, i solidarita přijímajícího s tím, kdo dává.

Krize současného sociálního státu
Nevyváženost nastavení našeho daňového a sociálního systému vynikne, když například porovnáme výši příjmu rodin s dětmi se současnou výší důchodů. Při průměrné výši důchodu 9 800 Kč měsíčně tak rodina se třemi dětmi musí při současném zdanění a odvodech vydělat 63 000 Kč hrubého příjmu měsíčně, aby v přepočtu na jednoho člena domácnosti dosáhla alespoň životní úrovně průměrného důchodce. Rodina se čtyřmi dětmi už musí vydělat 76 000 Kč a rodina s pěti dětmi dokonce 90 000 Kč. Ale ani důchody nejsou vypláceny všem ve stejné výši – a tak například matka, která vychovala za svůj život sedm vysokoškolsky vzdělaných dětí pobírá nespravedlivě nízký důchod ve výši kolem 3 000 Kč. Tyto tři základní generace – rodiče, prarodiče i děti – však nikdy nestojí proti sobě, ale musí být chápány jako přirozený základ vztahů v rámci skutečné mezigenerační solidarity.

Přehlížení přirozeného ekonomického významu rodiny a dětí jako investice do budoucího rozvoje však dovedlo naši zemi až na pokraj demografické propasti. Ta představuje nejzávažnější rizikový faktor narůstajícího zadlužení našeho státu.

Dosavadní pravicové i levicové vlády v posledních 20 letech zadlužily náš státní rozpočet až do výše 1,2 bilionu Kč a utratily všechny výnosy z privatizace. Za stejné období svou nevyváženou sociální a rodinnou politikou znevýhodňující rodiny s dětmi přispěly k vytvoření demografického dluhu ve výši více něž 1 milionu nenarozených dětí. To v přepočtu na reprodukční náklady, které by musely rodiny na výchovu takového počtu dětí vynaložit, činí dalších 1,5 až 3 bilionů Kč skrytého dluhu.

Náš národ vymírá - národ bez dětí je národ bez budoucnosti
V důsledku toho nám minimálně v nejbližších 25 letech bude chybět více než 1 milion ekonomicky aktivních spoluobčanů – podnikatelů a manažerů firem vytvářejících další pracovní místa, živnostníků, zemědělců, učitelů, vědců, zaměstnanců v průmyslu a dalších profesí zajišťujících rozvoj naší ekonomiky v podobě tvorby hrubého domácího produktu a platby daní a odvodů do sociálního a zdravotního systému. V důsledku toho nám bude chybět 1 milion dobře připravených spoluobčanů s přirozeným vztahem k naší zemi a s přirozeným sociálním cítěním, které je vlastní naší kultuře založené na hodnotách křesťanství a humanismu a kterému se člověk naučí právě v rodině.

Pokud u nás nedojde k narovnání těchto přirozených ekonomických vztahů a navrácení přirozeného ekonomického významu rodiny v tvorbě a reprodukci lidského kapitálu - nelze u nás očekávat ani navrácení výše porodnosti na žádoucí vyrovnanou úroveň. Pak zároveň také nebude možné do budoucna udržet ani dlouhodobě vyrovnané veřejné finance našeho státu.

V tomto smyslu se lze rovněž odvolat na prorocká slova papeže Benedikta XVI. v jeho sociální encyklice Caritas in veritate („Láska v pravdě“):
„Rád bych připomenul všem, zejména těm, kdo vládnou a kdo se snaží obnovit světový ekonomický a společenský řád, že prvním kapitálem, který je třeba chránit a ocenit, je člověk, lidská osoba ve své integritě: Člověk je původce, střed a cíl veškerého hospodářského a společenského života.“

A dále tamtéž: „Morálně odpovědná otevřenost vůči životu představuje společenské a ekonomické bohatství. Velké národy byly schopny se vymanit z chudoby mimo jiné díky velkému počtu a schopnostem svých obyvatel. Na druhou stranu kdysi vzkvétající národy prožívají nyní období nejistoty, někdy i úpadku, a to v důsledku klesající porodnosti, která je hlavním problémem blahobytných společností. Snížení počtu narozených dětí někdy i pod hranici takzvané prosté reprodukce způsobuje krizi systému sociálního zabezpečení, zvyšuje jeho náklady, vede ke snižování uložených úspor, a tím i finančních zdrojů nezbytných pro investice, omezuje možnost disponovat kvalifikovanými pracovními silami, a tak ubývá „mozků“, z nichž může národ čerpat pro své potřeby.“

…„V tomto ohledu jsou státy povolány zavádět politiku, prosazující centrální postavení a integritu rodiny, jež je založena na manželství mezi mužem a ženou, první životodárné buňce společnosti, a starat se o její ekonomické a finanční problémy s ohledem na její vztahovou podstatu.“

Ježíš nám předkládá zcela odlišný pohled na svět, než je honba za majetkem a úspěchem v našem západním kapitalismu. Levice i pravice nás straší nedostatkem hmotných věcí. Evangelium chce místo pohledu nedostatku ukázat pohled hojnosti – pohled hojnosti skutečných hodnot. Místo vize strachu ukazuje vizi milosti. Právě toto působí milost - dává sílu a moc těm, kdo skutečně milují Boha a důvěřují mu, zatímco všechny ostatní ponechává v říši promarněných příležitostí. Papež Benedikt XVI. nás ve své encyklice vyzývá: „Chtít společné dobro a přičiňovat se o ně je požadavek spravedlnosti a lásky. Každý křesťan je povolán k této lásce podle svého povolání a podle toho, jak může uplatnit svůj vliv v uspořádání společnosti... Na dynamiku přijaté a darované Boží lásky odpovídá sociální nauka církve – jako zvěst pravdy o lásce Kristově ve společnosti. Tato pravda je potřebná pro rozvoj a odpovídající řešení závažných sociálně ekonomických problémů, které trápí lidstvo. A ještě potřebnější je, aby tato pravda byla milována a dosvědčována.“

Proto prosme v modlitbě o dary proroctví a rozlišování a jděme k volbám.