Základní mezery
Učitelé ze základních škol se shodují, že často do lavic usedají děti, které jsou na štíru s elementárními pravidly chování. „My dbáme i na to, aby školák v budově vždy sundal čepici. Jde přece o přirozený projev úcty,“ líčí Robert Hendrich, ředitel pro výchovu a vzdělání soukromé školy Martina Luthera v Plzni. „Etické zásady prostupují všechny naše předměty. Jakýkoli náznak výchovného problému ihned řešíme s rodiči,“ dodává Hendrich. Rodiče se kdykoliv mohou účastnit výuky, běžné jsou společné akce rodin a školy. Hendrich si nepamatuje, že by kdy u nich byl problém s šikanou. Možná proto, že vyžadují striktní dodržování školního řádu. V něm se vylučuje shovívavost k nepořádku a nedodržování pravidel slušného jednání, k rasové a národnostní nenávisti, k projevům sociální nadřazenosti či k hrubosti a vulgaritě.
Etika povinně?
Jde ovšem o školu soukromou, kde se měsíčně platí 2200 korun. V běžných ZŠ se kantoři s agresí, drzostí a neurvalostí žáků setkávají často. Možná i to je důvod, proč ministr školství Josef Dobeš (VV) přišel s požadavkem, aby se etická výchova na školách zabydlela, časem i jako povinný předmět.
V Česku ji lze do výuky včlenit od letošního školního roku. Je koncipována převážně jako interaktivní program, jehož součástí je používání inscenačních postupů a dramatizace událostí z každodenního života.
„Od šestého ročníku máme hodinu etiky týdně. Ale prožitkovou metodu jsme do výuky zařazovali už dříve,“ sdělila Deníku ředitelka ZŠ Jílové Květa Trčková. Je představitelkou Etického fóra, které se řídí učením španělského profesora Roberta Roche Olivara. „Jde o etiku všedního dne, v níž se klade důraz na komunikaci, tvořivost a soucítění,“ popisuje Trčková.
Internetové a facebookové generaci totiž hodně schází společenský kontakt. „Oni převážně sedí u počítače, nemají potřebu se scházet, dívat se navzájem do očí. To je chyba. Na druhou stranu s našimi dětmi to zdaleka není tak špatné. Na každé americké škole je běžně přítomen policista. Když učitelé z chicagské střední navštívili Prahu, byli z vyspělosti a úrovně našich žáků nadšení,“ míní profesorka Kuřátková.
Vedoucí katedry pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Pavel Vacek: U dětí je třeba vytvořit zábrany pro porušování norem
Podle odborníka na etickou výchovu Pavla Vacka neumějí často pozdravit a poděkovat ani vysokoškolští studenti.
Proč najednou vyvstala potřeba mluvit o etické výchově, ba dokonce jejím povinném zařazení do výuky?
Není to tak najednou, odborníci o tom mluví poměrně dlouho. Ta potřeba vyvěrá jednak z obecné nespokojenosti s chováním a zvyšující se agresivitou dětí, jednak z faktu, že škola tuto oblast více méně opomíjela.
Může však zařazení jedné hodiny etické výchovy do týdenního výukového plánu něco změnit?
Jedna hodina bez celkové změny atmosféry a pojetí tohoto předmětu by samozřejmě nepřinesla nic, ba možná by spíš nadělala škodu. My ale věříme, že se otevírá šance, aby každé dítě prošlo systematickou průpravou slušného chování, aby si uvědomilo kategorie dobra a zla. Častokrát ve škole na toto téma dojde řeč teprve ve chvíli, kdy se stane nějaký malér.
Nicméně nepatří základní pravidla morálky, tedy tohle smíš, tohle nikdy, to musíš, mezi výsostné záležitosti rodiny?
Samozřejmě rodina by tohle dělat měla, v ní by mělo být těžiště. Jenže všichni víme, že v postmoderní době právě ona selhává. Rodiny většinou vyznávají model liberální výchovy, kdy nechávají své potomky dělat to, co jim vyhovuje, aniž jim vymezí mantinely. Škola tedy musí nahrazovat to, co dříve rodina bezpečně zařizovala. A to mám na mysli i automatické pozdravení, poděkování, puštění staršího člověka do dveří. Na druhou stranu od školy se vždy očekávalo, že bude nejen vzdělávat, ale také vychovávat.
Ministr školství Dobeš vyjádřil názor, že etická výchova by se co nejdříve měla vyučovat jako povinný předmět na pedagogických fakultách. Copak budoucí učitelé nevědí, jak naučit děti zdravit a děkovat?
Tak ono to není běžné ani u vysokoškolských studentů včetně budoucích pedagogů. Je to ale složitější. O tom, co se bude, či nebude učit, rozhoduje příslušná fakulta a následně to schvaluje akreditační komise. Záleží také na tom, jak se etická výchova učí. Pokud jako filozofická disciplína, tak to praxi moc nepomůže. My potřebujeme, aby učitelé byli metodicky i psychologicky vybaveni k tomu, jak prakticky učit děti rozlišovat kategorie dobra a zla, ohleduplnosti, vzájemné pomoci, empatii. Jsme proto moc rádi, že z centra přichází podpora, a to přímo od ministra školství. My se jako fakulta snažíme akreditovat etickou výchovu jako obor. Cesta k realizaci ale bude ještě dlouhá, v Česku to nemá tradici, zatímco třeba na Slovensku se tento předmět vyučuje na šesti fakultách.
Mimochodem právě na Slovensku prý se prolnutí tohoto předmětu do výuky hodně povedlo a dosahují v něm dobrých výsledků.
Neumím to detailně zhodnotit, ale skutečností je, že etická výchova v alternaci s náboženstvím se tam učí od roku 1993. Proto řadu zkušeností od našich sousedů přebíráme.
Říkal jste, že o mravních kategoriích se na našich školách většinou mluví až ve chvíli, kdy dojde k porušení norem a rovnou se sahá k trestu.
Represe je až nejzazší řešení. Ideální je, když se u dětí odmala vytvářejí vnitřní zábrany pro porušování norem, rozvíjí mravní vědomí a cítění. To se dosud zanedbávali.
Pokud ale k překročení pravidel dojde, učitelé si většinou stěžují, že nemají po ruce dostatečné sankce.
To je složitý a komplexní problém. Sankce bez etické výchovy neplní svůj účel. O tom se vedou velké diskuse. Souvisí to i se snížením trestní odpovědnosti na 14 let. Osobně bych byl pro vyšší pravomoci ředitelů, kteří by měli mít v případě zásadního porušení norem možnost žáka přeložit jinam.
Nebo dokonce ho dočasně vyloučit, jako je to možné ve Velké Británii, což do celé záležitosti výrazně vtahuje i rodiče?
Slabinou našeho systému je, že rodiče stojí jaksi mimo. Protože pochopitelně na prvním místě by to měl být rodič, koho je nutné vést k odpovědnosti za nepatřičné chování dětí. V tomto směru ale státní orgány selhávají.