Nedávno jsem jako koordinátor Projektu etické výchovy Královéhradeckého kraje absolvoval několik informativních schůzek s řediteli základních škol. Hovořili jsme, někdy i za přítomnosti místních starostů, o možnosti zavedení systematické etické výchovy na jejich školách. Královéhradecký kraj ji v rámci svého projektu dlouhodobě podporuje a nabízí školám výraznou pomoc při její případné realizaci. Zatímco představitelé obcí většinou projevili o věc zájem a ochotu podílet se na podpoře zavádění této výuky, ředitelé byli spíše „zdvořile skeptičtí“. Od jednoho z nich jsem na závěr schůzky obdržel článek–projev profesora Petra Piťhy „K významu a reálným možnostem etické výchovy.“ Musím předeslat, že si pana profesora Petra Piťhy velmi vážím a jeho konzervativní, vysoce racionální a výborně strukturované myšlení je mi osobně blízké.
Co je obsahem projevu? Pokusím se to zjednodušit. Pan profesor charakterizuje současnou morální krizi ve společnosti jako závažnou chorobu, jejímž vlivem dochází k převrácení hodnot a důsledkem je mj. „ochromení mozkové činnosti“, vedoucí k fatálním „poruchám myšlení.“ Etickou výchovu vítá, ale je přesvědčen, že v této situaci „snaha nadšených lidí nepřinese téměř nic.“ Jakou cestu ke zlepšení navrhuje? Parafrázuji: převýchovu sama sebe – tedy individuální řešení. Článek přikládám a pro jeho nespornou hodnotu i doporučuji k prostudování.
Osobně se již přes 30 let věnuji různým eticky přínosným aktivitám zaměřeným především na mládež. Mohl bych tedy představit i jejich mnohé pozitivní výsledky. Přesto zde s panem profesorem nechci příliš polemizovat, jeho článek vítám a oceňuji. Je totiž zřejmé, že vidí a cítí nemalá rizika spojená se snahou o změnu morální situace prostřednictvím institucí a kolektivních iniciativ. Již jejich pojmenováním tak poskytuje neocenitelnou službu všem, kteří chtějí i tímto způsobem vážně usilovat o změnu mravního klimatu v naší společnosti. Chrání je tak před naivitou o snadnosti dosažení svých cílů a zklamáním z nepřiměřených očekávání. Nicméně se zastavím u předpokladu pana profesora, že etická výchova nepřinese téměř nic; ten nesdílím. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že již nyní mnohé přinesla. Samozřejmě je zde otázka kritérií míry přínosů. Nicméně např. už to, že v ČR existuje Etické fórum ČR, které sdružuje desítky osobností, usilujících o implementaci etických hodnot ve školní praxi i společenském dialogu, je toho důkazem. Vznikají kvalitní metodiky, jsou pořádány speciální kurzy pro pedagogy, je vyškoleno mnoho erudovaných lektorů EtV. A hlavně: Setkal jsem se s velmi povzbudivými výsledky práce desítek škol, které se systematicky věnují etické výchově. Využívají většinou výborně propracovanou metodu profesora Roberta Roche Olivara. Ta vychází mj. z poznatku, že nejúčinněji se výchova jedince daří prostřednictvím správně a citlivě vytvářených vztahů v rámci výchovného společenství. EF ČR tuto metodu již několik let vytrvale šíří a propaguje. Hodnocení výsledků této výuky veřejnými představiteli, pedagogy, rodiči a především samotnými žáky škol, kde je vyučována, je velmi povzbuzující. Domnívám se tedy, že zahrnutí EtV jako nového doplňujícího vzdělávacího oboru do RVP je moudrým rozhodnutím ministryně školství a přišlo v podmínkách ČR ve správnou chvíli. Chtěl bych proto ocenit i úsilí těch politiků, kteří k němu přispěli. V současnosti u nás totiž existuje již dostatečná zkušenost i praxe. Pro školy, které nechtějí pouze pasivně čekat, jak jejich žáci budou „osamoceně“ odolávat mnoha eticky negativním a stále sofistikovanějším tlakům, je zde nyní zajímavá příležitost, jak těmto jevům aktivně, komplexně a inteligentně vzdorovat. Věřím, že alespoň některé ji využijí.
Mgr. Jan Šimáček
koordinátor Projektu podpory etického vzdělávání Královéhradeckého kraje 2009 – 2012