Znamená to, že postupné vymírání české společnosti považuje za fakt, se kterým se nedá nic dělat a každý jeden občan se má sám zajistit tím, že si dnes nastřádá peníze, které mu za několik desítek let zabezpečí potřebnou péči. Uvedu alespoň několik důvodů, proč tento přístup nelze akceptovat.

Peníze jsou dohoda o způsobu vypořádání vzájemných pohledávek.  Za práci, kterou dnes vykonáme, by nám v době našeho stáří měl někdo poskytnout odpovídající zboží a služby. Žádné akcie, peníze, ani vagon zlata nikomu nic nepomůže, nebude-li zde někdo, kdo by potřebné zboží vyrobil a nutnou službu poskytl.

Penzijní fondy by se měly při nakládání s úsporami svých klientů chovat obezřetně, to znamená, že jejich investice budou prý směrovány do státních dluhopisů. Pak je jedno, zda budou naše děti přispívat do průběžného důchodového systému nebo svými daněmi platit úroky za státní dluhy.

Při určitém postoji k životu možná česká společnost vymře. V žádném případě nedojde k postupnému vylidňování české kotliny. Tento prostor zaplní jiné, životaschopnější skupiny, které si podmínky pro svůj život včetně důchodového zajištění upraví ke svému obrazu.

Předkládaná důchodová reforma je tedy byznysplán, který má umožnit několika vyvoleným jedincům dostat se k penězům velkého množství občanů. Ze státního majetku se toho totiž privatizovat už mnoho nedá a banky a průmyslové podniky, které přežily tunelování, jsou již proti těmto praktikám poměrně účinně zajištěny. 

Na navrhovaných reformách je nejhorší jejich ideový obsah. Snaží se uplatnit do krajnosti dovedený princip sebezájmu popíráním mezigenerační a sociální solidarity a celkové soudržnosti společnosti, která je typická pro naši evropskou civilizaci a kulturu. Síla společnosti spočívá v její soudržnosti, budoucnost v jejích dětech. Žádná z těchto hodnot současné vládě zjevně nic neříká, proto je třeba ji urychleně vyměnit.